Ponechání člověka v jeho chybách

Jednou ze situací, o které bychom mohli říci, že se řadí mezi ty těžké, je situace, ve které dokážeme téměř jasně vidět jednání a chování našich blízkých, která jim zaručeně neprospívají, a přitom nemůžeme zasáhnout.

Vidíme, že pro nás blízký člověk jedná proti sobě anebo dokonce i proti nám, ale někdy se přihodí, že je žádoucí mu o svém chování neříkat a ponechat jeho lekci učení vlně života.

Cítíme, že mu o jeho jednání říkat nemáme, a i když nám třeba mozek radí něco jiného, vyplatí se toto své vnitřní vedení poslechnout.

Je velice náročné zažívat či vidět u někoho, na kom nám záleží nezralé, nemoudré, sebemrskačské nebo naopak zlé jednání. Je těžké na tento styl jednání neupozornit a sledovat, jak si k ponaučení musí dotyčný přijít sám.

Pro nás má však tento stav neskonale velký význam také. Situace, o které píši, nás totiž učí velké trpělivosti, důvěře a oddanosti k nebesům. Současně s tím také znamená odevzdání své vůle
a svého chtění.

Tím, že necháváme věci plynout, dáváme najevo důvěru ve vyšší síly. Díky tomu jsme ve spolupráci s vesmírem. Znamená to dovolit nevstupovat svému chtění do situace, kterou má ve svých rukou právě vesmír.

Mnohdy ani nedokážeme vyhodnotit proč nemáme zasahovat, ale je určitě dobré naslouchat. Vždycky to má totiž nějaký vyšší důvod, který se buď dozvíme později, anebo se jej ani nedozvíme,
ale naslouchat svému vedení je velice důležité.

Po této vnitřní sebekázni se nám od vesmíru bude dostávat více a více důvěry, a tak nám bude moci sdělovat své záměry a tím i mnohem častěji pochopíme, proč se některé věci zrovna dějí tak, jak se právě dějí.

Následujte tedy své vedení a důvěřujte sobě i vesmíru.
To je naše cesta, abychom nalezli důvod, proč jsme se sem zrodili.