Cesta rozumu, srdce a naší duše

Duše je jako předem nastavený program, jenž nás vede přesně podle naprogramovaných kroků. Jedná se o vnitřní, poměrně silné vedení, kterým se dokážeme řídit automaticky.

Pokud ovšem příliš snadno nepodléháme svým myšlenkám anebo se neřídíme pouze svými pocity v době, ve které bývají ještě dost přelétavé a ovlivňované aktuálním prožíváním, které může pramenit z našich ještě dosud nevyřešených záležitostí či nesprávně zpracovaných situací.

Samozřejmě, že čím jsme "čistější" a pracujeme na sobě z pohledu energií, potom i pocity mohou daleko pravdivěji vypovídat o tom, kde se aktuálně nacházíme, a jak je s námi jednáno
a zacházeno. Tedy zda to s námi daný jedinec myslí dobře či opačně. 

Potom už skrze rozum, docela jasně, dokážeme vyhodnotit danou situaci. Přibližně takto by měla probíhat spolupráce mezi duší, která nás vede, rozumem, který situaci analyzuje a vyhodnocuje a srdcem, kterým pociťujeme a vlastně žijeme.

V naší duši jsou uloženy všechny naše zkušenosti, prožitky a také úkoly pro tento život. 

Čím více jsme tomuto názoru otevření, tím více se můžeme o sobě dozvědět. Dokonce i o svých minulých životech a o tom, jaký smysl má naše zrození zde na Zemi právě pro teď.

Cesta naší duše je vlastně tím nejdůležitějším, čemu bychom měli v našem životě přikládat skutečnou váhu. Kráčet cestou duše, je jedinou aktivitou zde na Zemi, která nám dává skutečně pocit smyslu života.

Vykonávání činnosti, ke které jsme zde byli povoláni, je oním smyslem. Ať už se jedná přímo o samotné zaměstnání či profesi, kdy tu po sobě máme zanechat nějaké své dílo, myšlenku či energii. Anebo o způsob našeho vyjadřování, chování, oblékání a jednání ve společnosti, jímž ovlivňujeme další jedince kolem sebe.

Pro někoho je smyslem života a úkolem plodit děti a vychovávat je, pro druhého je to naopak jeho záhubou. A to prostě a jednoduše proto, že k tomu není energeticky uzpůsoben. 

Stává se tak tehdy, jakmile jedinec sejde ze své cesty duše a nechá se z ní ku příkladu svézt díky názorům společnosti anebo poblouzněním z vášně. Do budoucna toto rozhodnutí může být pro jeho duši až katastrofální. Takový člověk potom velice rychle chřadne i fyzicky, může zažívat až depresivní stavy a nechtít žít.

Srdce nám skrze pocity ukazuje, jak se aktuálně cítíme, ale neznamená to, že když jsme ku přikladu smutní a zklamaní, nejdeme cestu své duše. Mnohdy právě naopak. Cesta duše je totiž natolik náročná a těžká, že u toho zažíváme mnohdy i nelehké pocity, i když nutno podotknout, že vesmír nám vždycky nakládá jen tolik, kolik uneseme, jinak by to nedávalo smysl.

Je potom tedy pouze na nás, jak moc tomu dokážeme ve svých myšlenkách nebo pocitech podlehnout a strhnout se někam hodně dolů, kde už nám to naopak škodí a více než zkušenost pro naši duši, je to utápění se a sebe litování, což je vlastně také zkušeností, ze které je však žádoucí, se co nejrychleji dostat.